Kdyby nebyla zábava, byl by život nás lidí smutný. A tak se snad každý aspoň nÄ›kdy nÄ›Äím baví a leckdo se snaží tu více a tu ménÄ› pÅ™ispÄ›t k zábavÄ› tÄ›ch ostatních. A nÄ›kdy se to daří, zatímco jindy tomu tak pochopitelnÄ› být nemusí.

Vezměme si třeba takový příklad:

Muž pÅ™iÅ¡el do drahé restaurace a poruÄil si to nejdražší jídlo. A poté pravil k Äíšníkovi: „Nesnáším, když já jím, zatímco jiní mají hlad. PÅ™ineste stejné jídlo i vÅ¡em, kdo tu jsou. AÅ¥ i oni jedí.“

O tom, že se dotyÄný setkal s kladnou odezvou od ostatních hostů, jistÄ› mluvit netÅ™eba.

Pak si tento host objednal láhev toho nejlepšího a nejdražšího vína. A opÄ›t se obrátil na Äíšníka: „NepÅ™ipadá mi správné, abych popíjel, zatímco mají ostatní žízeň. PÅ™ineste tohle víno i vÅ¡em ostatním, kdo tu jsou. AÅ¥ pijí i oni.“

Odezva byla pochopitelnÄ› jeÅ¡tÄ› pozitivnÄ›jší. Muž se doÄkal vysloveného aplausu.

A pak doÅ¡lo na placení. Jak jinak? Muž se obrátil opÄ›t na onoho Äíšníka. „ChtÄ›l bych platit. PÅ™ineste mi můj úÄet za to, co jsem tu mÄ›l. A ostatním ho pÅ™ineste také. Když platím já, aÅ¥ platí i oni.“

Nevím. Asi bych nechtÄ›l být v pozici dotyÄného muže, pokud to myslel vážnÄ›. Protože ne každý humor humornÄ› i konÄí.

Stejně jako bych nejspíše nechtěl být v kůže onoho muže na celnici, který se dotazoval celníka, zda smí přes hranice převézt sedmdesát kilo zlata. A když se dozvěděl, že ne, obrátil se na manželku a povídá: „Je mi líto, zlato, ale budeš tu muset zůstat.“

Každá sranda prostě za něco stojí. Někdy za úsměv, někdy za prd, někdy za pár facek. To podle toho, kdo a jak ji podá a kdo a jak ji pochopí a případně vztáhne na sebe.

OvÅ¡em dobré je v dneÅ¡ní dobÄ› urÄitÄ› pÅ™inejmenším to, že si legraci dÄ›lat můžeme. A to ze vÅ¡eho, nebo skoro ze vÅ¡eho. A že už na rozdíl od dřívÄ›jÅ¡ka neplatí ono do urÄité míry skuteÄnÄ› pravdivé: „Znám skvÄ›lý politický vtip. Za ten by mohlo být tak pÄ›t let v kriminále.“